Jak se naučit názvy jednotlivých zubů: Zábavné tipy a triky

Stojíte před zrcadlem, díváte se do úst a ptáte se: „Který zub je ten přední, a který ten za ním?“ Nejste sami. Mnoho dospělých i dětí si plete názvy zubů - a to i po letech návštěv u zubního lékaře. Není to žádná věda, ale i když se to zdá jednoduché, zapamatovat si, který zub je řezák, který je molár a kde se nachází první přední molár, si vyžaduje trochu chytrosti. A ne, nemusíte se učit jako na zkoušku z anatomie. Tady je jednoduchý, zábavný a fungující způsob, jak si názvy zubů zapamatovat - bez učebnic, bez tabulek a bez zbytečného zmateku.

Zuby nejsou jen „přední“ a „za nimi“

Každý člověk má v ústech 32 zubů - 16 nahoře, 16 dole. Ale nejsou to jen „ty velké“ a „ty malé“. Každý má své jméno, svou funkci a svou polohu. A tyto názvy nejsou náhodné. Všechny se řídí logikou, kterou stačí pochopit.

Zuby se dělí do čtyř skupin: řezáky, špičáky, přední moláry a zadní moláry. Každá skupina má svou úlohu. Řezáky rozbíjejí potravu, špičáky ji drží a trhají, moláry ji drcí a mlejí. Když to víte, už je to polovina práce. Není potřeba si pamatovat názvy zpaměti - stačí si představit, co každý zub dělá.

Zapamatujte si to jako hru - od předu k pozadí

Představte si, že jdete přes ústa od předu k zadní části. Je to jako cesta po ulici, kde každý dům má jiný název.

• První dům - dva řezáky (horní i dolní). To jsou ty nejviditelnější. Jsou ploché a jako nožíky - křížíte je při kousnutí jablka.
• Druhý dům - dva špičáky (po jednom z každé strany). Ty jsou o něco delší a ostré. Vypadají jako malé kly - proto jim říkají i „kli“.
• Třetí dům - dva přední moláry. Ty už nejsou tak ostré. Mají plochu, která je ideální pro drcení potravy. Jsou větší než řezáky, ale menší než ty poslední.
• Poslední dům - dva zadní moláry. To jsou ty největší. U některých lidí se objevují až v pozdním dospělosti - ty se jmenují „osmáčky“.

Tady je trik: každá strana úst má 8 zubů. Takže si řekněte: „2 řezáky, 2 špičáky, 2 přední moláry, 2 zadní moláry“. To je 8. A máte dvě strany - 16. A to je jen jedna čelist. Zopakujte to pro druhou a máte 32.

Osmačky? Ano, ty se počítají!

Zadní moláry se někdy jmenují „třetí moláry“ nebo „osmáčky“. Proč osmáčky? Protože jsou osmým zubem od předu. Většina lidí je má od 17 do 25 let - proto se jim říká „zuby dospělosti“. Ale ne každý je má. Někdo má jen jednu, někdo žádnou. A někdo má je všechny čtyři. To je normální. Neznamená to, že máte nějakou vadu. Jen vaše čelist je jinak tvarovaná.

Nezapomeňte: osmáčky nejsou důležité pro žvýkání. Většina lidí je odstraní, protože jim nezbývá místo. Ale pokud vám nevadí a nebojíte se z nich, tak je můžete ponechat. Stačí je čistit dobře.

Co když se to učíte s dítětem?

Děti se učí rychle, když to je hra. Můžete si vytvořit kartičky s obrázky zubů a přiřadit jim jména. Nebo si vyrobíte „zubní mapu“ z papíru - nakreslete ústa, označte zuby a napište jejich názvy. Pak hrajte hru: „Který zub je ten, který trhá maso?“ - a dítě ukazuje špičák. „Který mleje ořechy?“ - ukazuje zadní molár.

Nebo si zahrájte „Zubní lékař“. Dítě je lékař, vy jste pacient. Ptáte se: „Kde mám bolest?“ - a dítě odpovídá: „Máš bolest v levém dolním zadním moláru!“

Takto se to nejen naučí, ale i zapamatuje. A když dítě začne mluvit o „předním moláru“, už ví, o co jde. A to je větší úspěch, než si myslíte.

Proč to vůbec umět?

Možná si myslíte: „K čemu mi to je?“

Ale když vám zubní lékař řekne: „Máte kariés na pravém horním prvním moláru“, tak už nebudete sedět a ptát se: „Cože?“ - budete vědět, o který zub jde. Když budete mluvit o bolesti v „osmáčce“, lékař vás pochopí hned. Když se dítě ptá: „Proč mi to bolí tam, kde je ten velký zub?“, vy už víte, že to je zadní molár.

Je to jako znát názvy částí auta. Když řeknete mechanikovi: „Má problém s levým předním kolem“, tak vám pochopí. Když řeknete: „To kolo tam, kde je pneumatika“ - tak vás nechá chvíli čekat. Stejně je to s zuby.

Chyby, které lidé dělají

Nejčastější chyba? Zaměňovat přední a zadní moláry. Někteří si myslí, že „molar“ je jen jeden typ zubu. Ale ne. Jsou dva - a mají jinou velikost a polohu. Přední molár je většinou už za špičákem. Zadní molár je už v samém pozadí, těsně před čelistním kloubem.

Druhá chyba: přehlížet, že zuby jsou symetrické. Když máte problém s levým horním špičákem, tak máte stejný zub i na pravé straně. Nejsou to „dva různé zuby“. Jsou to dva stejné - jen na druhé straně.

Třetí chyba: předpokládat, že všechny zuby mají stejnou funkci. Řezák neumí mlet. Špičák neumí drcit. A zadní molár neumí kousat. Když to pochopíte, tak už nebudete mít problém si je pamatovat.

Co si pamatovat - jen 4 názvy

Nezapomeňte: nechcete si pamatovat 32 názvů. Chcete si pamatovat 4 typy:

• Řezáky - 8 celkem (4 nahoře, 4 dole)
• Špičáky - 4 celkem (2 nahoře, 2 dole)
• Přední moláry - 8 celkem (4 nahoře, 4 dole)
• Zadní moláry - 8 celkem (4 nahoře, 4 dole)

A pokud chcete být přesnější, tak si zapamatujte, že zadní moláry se jmenují „osmáčky“. To je vše. Všechny ostatní názvy - jako „první dolní levý řezák“ - jsou jen detaily, které potřebujete jen v případě, že vás lékař na ně ptá.

Co dělat, když si to zapomene?

Nejste jediný, kdo si to zapomene. Dokonce i někteří zubní lékaři se občas ptají: „Je to ten druhý zleva?“

Nejlepší způsob, jak si to zopakovat: při čištění zubů si říkejte názvy. Když čistíte přední zuby, řekněte si: „řezáky“. Když čistíte špičáky: „špičáky“. Když přijde na řadu čelistní část: „moly“.

Nebo si vytvořte krátkou písničku: „Řezák, špičák, přední molár, zadní molár - to jsou zuby, které mám“. Zpívejte si ji, když si čistíte zuby. Za týden si to pamatujete bez nápomoci.

Je to tedy jednoduché

Naučit se názvy zubů není o tom, že musíte mít vynikající paměť. Je to o tom, že rozumíte, co dělá každý zub. Když víte, že špičák trhá maso, tak už víte, že je na místě za řezáky. Když víte, že zadní molár drcí ořechy, tak víte, že je na konci. A když víte, že osmáčky jsou poslední, tak už víte, kde hledat.

Nezapomeňte: nejde o to, abyste se stali zubními anatomickými experty. Jde o to, abyste pochopili své vlastní ústa. A když to pochopíte, tak už nebudete mít problém s tím, co vám lékař říká. A to je to, co opravdu důležité.